Černý den na Bílé hoře: Začátek konce moci českých stavů (1)
Pro srážku s protivníkem nemohlo velení české stavovské armády zvolit lepší místo, než byl svah Bílé hory u Prahy. Tamní bitva ale vešla do dějin jako národní tragédie
Ráno 8. listopadu 1620 se k Bílé hoře přiblížil předvoj vojska Katolické ligy. Za úsvitu se ligisté zastavili u Hostivic, kde generál Tilly obdržel zprávu, že se čelo jeho armády dostalo do styku s nepřítelem. Poslal proto dopředu dvě stovky jezdců, aby svůj předvoj posílil. Sám se pak rozjel prozkoumat terén. Viděl před sebou Litovecký potok, který se v těch místech rozléval a vytvářel mokřiny. Přejít ho bylo možné po jediném mostě, přes který běžela od Prahy karlovarská silnice. Hájil ho oddíl českých pěšáků, kteří se však po krátké přestřelce stáhli.
Promarněná šance
Srážka u mostu přesvědčila Tillyho, že má před sebou celou českou stavovskou armádu. Rozhodl se proto přejít potok i s ostatním vojskem. Nemohl však využít jinou cestu než přes most, což bylo riskantní, a Tilly mohl mluvit o štěstí, že krajinu kryla mlha. Tak se stalo, že české vojsko nevyužilo možnosti napadnout bavorského vojevůdce v této choulostivé situaci. Kritický stav trval pro ligisty i poté, co přešli most a seřadili se pod kopcem. V dohledu totiž zatím nebyli císařští pod generálem Buquoyem, kteří si jako obvykle dávali na čas a nakonec dorazili s více než hodinovým zpožděním. Buquoy trápený zraněním, které utrpěl při srážce u Rakovníka, je čekal ve svém kočáře u Hostivic a s velkým znepokojením sledoval, jak se zvětšovala mezera mezi rychle postupujícími bojechtivými ligisty a jeho vlastními oddíly.
Jakmile přešel most, stočil Tilly své pluky doleva a uvolnil tak císařským prostor po svém pravém boku. Když okolo deváté hodiny ranní rozptýlilo studené listopadové slunce mlhu, mohli velitelé českého stavovského vojska spatřit, že pod Bílou horou nastupuje celá spojená katolická armáda.
Anhaltovy chyby
Česká královská armáda (říkejme jí tak, třebaže v jejích řadách bojovala skoro polovina Evropy) disponovala celkem asi 21 000 muži. Nejvyšší velitel Kristián z Anhaltu dal sešikovat své vojsko do tří sledů podle zásad nizozemské taktiky. Vznikla tak dlouhá a nepříliš hluboká sestava. Anhaltovo rozhodnutí bylo problematické, protože nizozemská taktika vyžadovala velmi dobrou souhru mezi formacemi a zvlášť velkou odolnost proti nepřátelskému útoku, který mohl být veden na libovolný úsek fronty.
Dokončení: Černý den na Bílé hoře: Začátek konce moci českých stavů (2)
Pravé křídlo opřel Anhalt o úžlabí při zdi obory u letohrádku Hvězda. Celá fronta pak pokračovala k jihozápadu, překřížila karlovarskou silnici a levým křídlem sahala až k srázu nad Motolem. V prvním a druhém sledu se střídaly pěší útvary s jezdeckými. Asi 200 kroků před prvním šikem v pravé části fronty se rozestavily v otevřeném poli čtyři kornety rejtarů Anhaltova pluku. Ještě během dopoledne došlo k několika přesunům, jejichž cílem bylo posílit levé křídlo. Kromě jednotek rozmístěných na bělohorské pláni stálo asi 1800 mužů, mezi nimi oddíl tělesné gardy Fridricha Falckého, uvnitř obory, kde měli vyčkat dalších rozkazů.
