reklama

Děti vzala s sebou: Byla Magda Goebbelsová oběť doby, či krutá vražedkyně?

9.9.2017 – Michaela Kovačková
Válka se chýlila ke konci a Magda Goebbelsová měla jasno: její děti nemohou žít ve světě bez nacionálního socialismu
Goebbelsovi
Goebbelsovi

Rodina v plném počtu, nahoře Magdin syn Harald z prvního manželství

Když začalo být jasné, že Německo válku nevyhraje, vyhodnotila Magda situaci až neuvěřitelně racionálně. S myšlenkami a „plány“ do budoucna se svěřila své důvěrnici Ello: „My, elita Třetí říše, musíme nést následky. Požadovali jsme po německém národu nemožné a s jinými národy jsme jednali s neúprosnou krutostí. Za to se nám vítězové bohatě pomstí... ale my se nebudeme zbaběle krčit. Všichni ostatní mají právo žít dál, my ne ... selhali jsme.“ Nechtěla také obhajovat skutky svého manžela, protože by to bylo proti jejímu svědomí.

Je zajímavé slyšet tuto větu od ženy, která nepomohlasvé židovské kamarádce z dětství a ta nakonec zahynula v koncentračním táboře. Je možné takové ženě věřit? Nepomohla ani svému nevlastnímu židovskému otci, který ji vychovával a s nímž prožila krásné chvíle svého dětství. Také on našel smrt v koncentračním táboře. Měla Magda Goebbelsová vůbec nějaké svědomí? Odpovědi se asi budou hledat těžko. Zvlášť v případě, že do hry vstoupí i šest nevinných dětí.

Příliš krásné pro budoucí svět

Magda byla vzdělaná a rozumná žena, tudíž dobře věděla, že po porážce Německa by ji a její rodinu čekaly kruté časy plné výslechů, trestů a všeobecného ponížení. Možnost odejít dobrovolně ze života se jí jevila jako jediná možná. Ale byly tu ještě děti.

Harald, který padl do anglického zajetí, neměl s Goebbelsem nic společného, a byl tudíž dle Magdina mínění v bezpečí, ale co těch zbylých šest? Vystavit je živoření, nechat je bez rodiny, dopustit, aby byly terčem pomsty? To v žádném případě. „Vezmeme je s sebou, protože jsou příliš krásné a dobré pro svět, který nastane,“ prohlásila rezolutně jednoho dne Magda. 

Její rozhodnutí šokovalo i ty nejotrlejší a fanatické příznivce režimu, a tak jí bylo nabídnuto několik variant, aby děti zachránila. Jednu chvíli se zdálo, že Magda nabízenou pomoc přijme a s dětmi odletí ze země. Do konverzace s řidičem, který jí odvoz na letiště nabídl, však zasáhl Goebbels. Ledově prohlásil, že jeho manželka se samozřejmě musí rozhodnout sama, jestli sebe a děti zachrání, on že ale zemře společně s Führerem. Magda ho okamžitě ujistila, že i s dětmi zůstane.

Hrůzný čin

21. dubna 1945 se Goebbels s rodinou přemístil do krytu pod říšskou kanceláří. O týden později si Hitler zavolal nejbližší spolupracovníky a oznámil jim, že dobrovolně zemře. Zpráva nikoho moc nepřekvapila. Nepřekvapilo ani to, že novým říšským kancléřem se měl stát právě Goebbels. Ve svatební den Hitlera a Evy Braunové všichni v bunkru mluvili jen o možnostech sebevraždy. „Většina souhlasí, že nejjistější způsob je cyankáli. Téměř všichni je u sebe mají.“

Bunkr, který se otřásal pod náporem sovětských granátů, se pro Magdiny děti stal místem pláče, strachu a nechápavých otázek. Proč nemůžeme ven? „Umřeme tady?“ ptala se Helga, která stále prosila, aby bunkr opustili. Navenek chladnou a vyrovnanou Magdu v bunkru rozplakal jen Hitler, jenž jí těsně před smrtí věnoval stranický odznak, který si právě odepnul za svého kabátu.

Po sebevraždě Hitlera a jeho manželky už pro Magdu nestálo za to žít. Jejich smrt udělala definitivní tečku za jednou historickou érou. Na prvního máje 1945 se Goebbelsovi rozloučili se spolupracovníky, požadovali, aby jejich mrtvoly byly spáleny. Večer maminka připravila dětem velkou konvici kakaa s uspávacími prostředky, hrála si s nimi jako obvykle, některé z nich pochovala, jiné pohladila po vlasech. Byly oblečené do bílých košilek, smály se, vesele klábosily. Za chvilku usnuly.

Maminka je nechala o samotě, pak se k nim spolu s doktorem Stumpfeggerem vrátila, aby smrtící injekce dokonala dílo zkázy. Když přišla zpět, plakala. Sedla si ke stolu a hrála solitaire. Její manžel se k ní připojil. Poté spolu beze slova vyšli na zahradu, kde se Goebbels zastřelil a Magda rozkousla cyankáli. 

Foto, ilustrace: 
Wikipedie
Zdroj: 
Živá historie 12/2011
reklama