reklama

Jen žádné novoty: František I. odmítal výstřelky v politice i doma

5.8.2017 – Josef Veselý
Je takřka záhadou, jak mohl František I., státník s kreativitou provincionálního úředníka, vládnout po desetiletí obrovité evropské říši
František I. s rodinou
František I. s rodinou

První rakouský císař byl čtyřikrát ženatý a zplodil dvanáct potomků

  • Vídeňský kongres
  • Napoleon Bonaparte
  • Kancléř Metternich
  • Biedermeier

Neplanul v něm žádný oheň, nepodléhal žádným vášním, neměl žádné slabůstky, které by z něho udělaly čitelnější, teplokrevnou lidskou bytost (snad s výjimkou silné sexuality, zděděné po otci Leopoldovi). Neuměl tančit, natož šermovat, a honů se občas zúčastnil jen proto, že to patřilo ke společenským povinnostem. Tak ještě večerní partička whistu, to bylo jeho.

Práce a odpočinek

Abychom ale Františka nehanobili více, než je nutno. Měl v sobě vnitřní zdroj energie – ba zdroje. Jmenovaly se disciplína a pracovitost. Disciplínu do něj kdysi vtloukli a pracovitost si uložil sám, jakmile se vžil do císařského majestátu a rozpoznal nedozírnost svých povinností.

Poprvé se ženil jako dvacetiletý arcivévoda, ale mladičká Alžběta Würtenberská, kterou mu vybral Josef II., zemřela už dva roky po porodu, doslova jen pár hodin před Josefem. Manželovi dala dceru Louisu, která však brzy nato odešla za svou matkou. S druhou ženou, Marií Terezií Neapolsko-Sicilskou, žil František sedmnáct let. Byli k sobě ve vícenásobném příbuzenském svazku bratrance a sestřenice, takže na genetické maléry bylo zaděláno.

Temperamentní šlechtičně s bourbonskou i italskou krví František zcela podlehl. Protože se královna chtěla hlavně bavit, pokusil se jí zamilovaný císař vyjít vstříc. Dvůr žil od té doby nepřetržitými plesy, maškarádami, koncerty a hostinami. František, předtím společenský nekňuba, ovšem nechtěl, aby o tom Vídeň věděla. Přestěhoval tedy pošetilé rejdění do ústraní, na zámek Laxenburg, a pokud to šlo, z napůl tajných radovánek vyloučil honoraci. Vznešené hosty nahradilo služebnictvo, takže princezny tančily se syny zahradníků a císařovna hrála s lokaji na slepou bábu. O klidnějších večerech bývala sem tam na programu dueta: František musel fidlat na housle a Marie Terezie ho doprovázela na basu. Císař uprostřed těch ztřeštěností na řadu let roztál a jeho panákovitost povolila.

Jeden den jako druhý

Z tohoto svazku vzešlo dvanáct dětí, jak už víme. Na jejich psychice a celkovém zdravotním stavu se však znovu odrazilo pokrevní příbuzenství rodičů. Dospělosti se dožili dva synové a pět dcer. Nejstarší byla Marie Louisa, pozdější Napoleonova manželka. Dva z Františkových synů a jedna dcera se narodili jako postižení. Budoucí císař Ferdinand V., zvaný též Dobrotivý, byl slabomyslný a nadto epileptik. Jeho mladší bratr František Karel, otec Františka Josefa I., byl intelektově omezený a extrémně religiózní.

Císařovna Marie Terezie zemřela v necelých pětatřiceti letech, vyčerpána tuberkulózou a nekonečnými porody. Po její smrti se císař oženil ještě dvakrát, ale na slavnosti, hostiny a maškarády zapomněl a žádné děti už neměl. Jeho třetí manželku Marii Louisu d´Este vystřídala bavorská princezna Karolina Augusta, jež byla naprostým opakem divoké a lehkomyslné Marie Terezie. Prožila s Františkem téměř dvacet let manželství, které ovlivnila svou ponurostí, studeností a šedivostí. Pod jejím vlivem se císař obrátil jednou provždy k šosáckému životu, až nápadně nenápadnému a demonstrativně skromnému.

Císařův den začínal ráno v šest hodin snídaní a čtením pošty, přičemž přednost měla takzvaná malá pošta, což byly zajímavější pasáže opsané z pootvíraných dopisů. František je „přikusoval“ k ranní kávě. Jednou snídal milostnou korespondenci svých podřízených, po druhé depeši francouzského vyslance ve Vídni a tak dále. Den pak utěšeně pokračoval probíráním oficiální velké pošty, přidělením úkolů personálu císařské kanceláře, a ústil do každodenní císařské audience. A tak plynuly Františkovy dny jeden jako druhý, od ranního čtení interceptů až po podvečerní vycházku a závěrečnou partii karet, oslazenou pohárem punče.

Bezradný úředník

Co se týče Františkovy již zmiňované pracovitosti, byla to spíše fikce. Císař ve skutečnosti jenom malicherně škrabařil a opravoval hrubou tužkou texty svých podřízených. Donekonečna se v nich přehraboval, přesvědčen, že do úmoru dře. Den co den objevil v předkládaných lejstrech problém či složitost, na niž se (jak často říkal) musel vyspat. Kancléř Metternich si později posteskl, že po Františkově smrti byly v zásuvkách císařova stolu nalezeny jeho návrhy a memoranda staré dvacet let.

Takového formátu byl tedy poslední císař Svaté říše římské národa německého. Byl to státník, jemuž roku 1806 tisícileté impérium zrušil takřka škrtem pera nenáviděný Napoleon – jeho pozdější zeť. Jak stárnul a kostnatěl, byl František stále nerudnější. K stáru vlastně už ani nevládl, na to tu existovali jiní. Především kníže Metternich, který se chlubil tím, že čte Františkovi myšlenky z očí. 

Krvavé události ve Francii Františkem hned na počátku jeho panování hluboce otřásly. A strach, že by ho mohl snadno postihnout stejný osud, mu vydržel už napořád. Veškeré snažení napříště upínal k tomu, aby v zárodku potlačil jakýkoliv požadavek na změnu poměrů, natož pak k anarchii vedoucí požadavky národních, občanských či obecně demokratických svobod. 

Dlouhá doba rozvoje

František si ale zaslouží i přiznání jistých zásluh. Dal své říši kýžený klid, územně ji rozšířil, a dokonce ji na sklonku své vlády dovedl k relativní prosperitě, k životnímu stylu, považovanému za pohodlnou biedermayerovskou idylu. Františkovo bodré Rakousko se po utišení válečných bouří poměrně rychle proměnilo v první konzumní společnost v dějinách střední Evropy a začalo průmyslově vzkvétat. 

František zažil jedno z největších kácení trůnů, k jakému kdy v dějinách došlo. Vnímal katastrofální důsledky těchto převratů. A protože nejen on, ale celá mocenská špička Evropy postupně dospěla k názoru, že naprostá destabilizace kontinentu za francouzské revoluce i za Napoleona byla důsledkem předchozího osvícenského reformátorství, učinil František životní závěr: Dost bylo experimentů! Lepší je žít postaru, nikam nespěchat, s ničím nehýbat! Jen, proboha, žádné novoty!  

Foto, ilustrace: 
Wikipedie
Zdroj: 
Tajemství české minulosti 6/2014
reklama