Němečtí soupeři: Prusko-rakouská rivalita a cesta k Hradci Králové
Už na Vídeňském kongresu roku 1814 se mezi oběma ambiciózními mocnostmi začaly objevovat první rozpory
Roku 1815 vznikl Německý spolek, který zahrnoval 38 různých státních útvarů. Roli hegemona tohoto seskupení zastávala zpočátku habsburská monarchie. Prusové se však s tímto stavem nehodlali smířit. Již od dob krále Fridricha II. Velikého usilovali o vedoucí roli minimálně v severoněmeckém prostoru..
Na troskách říše římské
Příležitost ke změně poskytly revoluční události let 1848–49. Rozvíjející se nacionalismus se obzvláště pevně zachytil v německém prostředí. Německé národní shromáždění, které se sešlo ve Frankfurtu, nabídlo pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV. korunu německého císaře. Ten však uznával jen legitimitu vládnoucích rodů a tak chtěl, aby mu titul přiřkli němečtí panovníci a ne volený parlament. Něco takového ovšem ještě nebylo v té době reálné. Rakousko zvládlo potlačit rebelii v Uhrách a zdálo se, že vyšlo z turbulentního období stejně silné jako dříve.
Změna poměrů
Bylo čím dál jasnější, že se nakonec rozhodne mezi dvěma základními koncepcemi sjednocení německy mluvících obyvatel do jednoho státu. Buď se sjednotí všechna německojazyčná území a vznikne velké Německo pod vedením Habsburků, nebo se podaří stále ještě mladé pruské velmoci svého protivníka vytlačit a zaujmout jeho místo na slunci. Tak by vzniklo tzv. malé Německo – tedy bez miliónů Němců v rakouských a českých zemích.
Zpočátku měli navrch tradicionalističtí příznivci podunajského soustátí. Rakušané měli ještě dostatek sil, aby svého rivala udrželi na uzdě diplomatickou cestou. Když se roku 1850 začaly rakouské jednotky soustřeďovat v Čechách a na Moravě, zdálo se, že je válka neodvratná. Pruská armáda tehdy však ještě nebyla onen děsivě účinný stroj jako v následujících dekádách. Když se navíc na stranu Habsburků postavilo i Rusko, muselo Prusko stáhnout ocas a v rámci tzv. Olomouckých punktací se vzdát svých ambicí na vedoucí roli v Německu. Rakušanům však v té době začal růst nový silný protivník, konzervativní poslanec pruského sněmu Otto von Bismarck. Cesta k prusko-rakouské válce se pozvolna otevírala.
