reklama

Hrátky rytmistra Aslborna: Homosexualita byla v 17. století krutě trestána

18.4.2017 – Tomáš Sterneck
Náklonost k mladému služebníkovi stála rytmistra Alsborna hlavu
Sodomie v novověku
Sodomie v novověku

Raně novověká společnost zaujímala odmítavé stanovisko ke všem sexuálním praktikám, které nezapadaly do rámce „přirozených“ pohlavních styků mezi mužem a ženou

  • Zneuctěný služebník
  • Novověké právo
  • Soudní tribunál

Pozoruhodné svědectví o stíhání nedovolených sexuálních praktik na počátku 17. století nalezneme v pamětech českého šlechtice a válečníka Jindřicha Michala Hýzrla z Chodů (1575–1665). Roku 1603 se Hýzrle v pluku Ladislava ze Šternberka zúčastnil tažení do Uher proti Turkům. V Jindřichově líčení průběhu této výpravy je zdokumentována kauza rytmistra Aslborna obviněného z homosexuality poté, co měl znásilnit mladého služebníka Adlspacha.

Před vojenským soudem

Se zážitkem se mladík svěřil svému strýci Salzovi, který sloužil pod Aslbornem jako poručík. Během následující emotivní rozmluvy mezi oběma důstojníky Salz rytmistra nařkl ze „sodomskejch věcí s jeho pacholetem“.

Aslborn si tuto urážku nechtěl nechat líbit. Nejprve se pokusil poručíka vystrnadit ze své jednotky a pak se obrátil na samotného polního maršála Heřmana Kryštofa Russworma se žádostí, aby se mohl očistit před „rejtarským právem“. Zřejmě spoléhal na to, že Salz nebude schopen obvinění prokázat. Russworm si však nechal předvolat chlapce, který během náročného výslechu vypověděl, že rytmistr „před někderejm dnem málo jemu jest takové násilí učinil“.

Vedením vojenského soudu, který měl případ uzavřít, byl ke své pramalé radosti pověřen Jindřich Hýzrle. Už při prvním stání mluvilo proti Aslbornovi „nemálo svědkův“. Z jejich výpovědí vyplynulo, že mladíček Adlspach nebyl ani zdaleka jediným objektem rytmistrových homoerotických zájmů. Po druhém stání měl soud k dispozici dostatek důkazů, aby dospěl k rozsudku. Aslborn si měl ortel vyslechnout hned následujícího rána.

Vojenský stan, v němž přebýval, byl už od chlapcova výslechu nepřetržitě hlídán, ale obviněnému se přesto podařilo uprchnout. Pod záminkou, že musí vykonat „svou potřebu“, se před svítáním vzdálil z dosahu vartýřů a ujel na koni. Dobře věděl proč. Rozsudek vynesený v jeho nepřítomnosti zněl, „aby mu jazyk tejlem vytažen a na vohni spálen byl, nebo že jest se sodomství naň dostatečně ukázalo“.

Marný útěk

Popravě však Aslborn nakonec přece neunikl. V listopadu 1603 se totiž zjistilo, že s desítkou rejtarů loupí v okolí Trnavy a snad připravuje vraždu podplukovníka, s nímž měl z minulosti nevyřízené účty. Byl pak dopaden v Trnavě při svatbě jistého uherského šlechtice, které se účastnil jako host.

Podle císařského výnosu nechali Trnavští setnout Aslborna mečem. Hýzrle to okomentoval poznámkou, že se dočkal „lehčejší smrti, nežli mu ortel vyřčen byl“.

Foto, ilustrace: 
Wikipedie
Zdroj: 
Tajemství české minulosti 7-8/2014
reklama