Strážci nočního klidu: Ponocný musel mít pro strach uděláno!

Zatímco všichni řemeslníci i rolníci ulehali k sladkému odpočinku, ponocný začínal svou službu

15.08.2017 - Roman Malach



Noční pochůzku spojenou s ostrahou města z počátku zajišťovali sami měšťané. Šlo o službu placenou, například v Pardubicích bylo v roce 1568 na noční hlídky vyplaceno 10 kop grošů. Na venkově se sedláci v noční službě také nejdříve střídali. Majitel domu byl povinen vyslat do služby dospělého člověka, který celou noc hlídal a ráno předával symbol ponocenské služby – hlásnou troubu – o dům dál. Této zatěžující povinnosti byli usedlíci zbaveni, když si později představení obce volili stálého ponocného. 

Práce pro „tvrďáky“

Volba stálého ponocného probíhala zpravidla formou licitace. O namáhavou noční službu ale nebývalo mnoho zájemců. Mezi uchazeči bychom často našli lidi z chudších vrstev, přičemž přednost měli vysloužilí vojáci, kteří dokázali zacházet se zbraní. Nejlépe se do služby hodili statnější jedinci, kteří měli „pro strach uděláno“. Při volbě hlásných ve Znojmě roku 1505 městská rada vyžadovala muže spolehlivé, ani příliš mladé, ani příliš staré, zejména se ale zdůrazňovalo, že dotyční nesmí být slepí. Kromě pozorovatelských schopností a nebojácnosti se někdy kladl důraz i na hudební schopnosti adepta.

Služba byla velice náročná. Vesnici musel obcházet za každého počasí, za deště, za mrazu i při chumelenici. To se samozřejmě podepisovalo na zdraví. Nejdůležitější výbavou byl tedy kvalitní oděv, hlavně nepromokavý teplý kabát, v zimě pak kožich a čepice nebo klobouk. Kolem těla míval ponocný přivázaný volský roh, na který vytruboval při oznamování hodin, nebo když zjistil nějaké nebezpečí. Někde nosíval ponocný místo trouby klepač nebo píšťalku. K určení času mu sloužily nejprve přesýpací a později těžké kapesní hodiny. Jelikož se pohyboval v noci pouze při svitu měsíce, nosíval sebou také lucernu, aby si v případě potřeby mohl posvítit.

Odbila desátá hodina

Pravidelné troubení probíhalo každou hodinu, přičemž délka služby ponocného a tedy i počet odtroubených hodin se v jednotlivých obcích lišil. V některých městech se troubívala každá hodina i přes den, na venkově bylo možné slyšet zvuk trouby přes léto nejčastěji od 10 večer, přes zimu od 7 hodin. Poslední hlas trouby zněl ve 4 nebo v 5 hodin ráno.

Po odtroubení každé hodiny pěl ponocný chvalozpěv, kterým oznámil přesný čas. Nebyl v každé obci úplně stejný, ale často velmi podobný: „Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna: odbila desátá hodina. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden: odpočiňte s pánem Bohem.“ K ránu pak zpíval: „Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna: odbila čtvrtá hodina. Vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena, vzývej Boha Hospodina!

Ponocný býval na obchůzce ozbrojen, nejčastěji píkou, holí nebo halapartnou, někdy navíc šavlí či obuškem. Nejrozšířenější bývala halapartna, která jako kombinace kopí, sekery a háku umožňovala proti případnému nepříteli hned několik obranných i útočných akcí. Navíc dobře posloužila v případě požáru při strhávání hořící krytiny. Ponocného někdy doprovázel pes, který mu byl věrným pomocníkem a společníkem při osamělé i nebezpečné noční službě. Hlásný se také chránil různými magickými praktikami, často měl halapartnu i troubu posvěcenou, nosíval u sebe tříkrálovou křídu a různé devocionálie, které mu měly zajistit bezpečí a ochranu.

  • Zdroj textu

    Živá historie 6/2014

  • Zdroj fotografií

    Wikipedie


Další články v sekci