Tragédie habsburského domu: Mexické dobrodružství arcivévody Maxmiliána (2.)

Maxmilián i Charlotta se začali učit španělsky, zabývali se přípravami nové mexické ústavy, a na znamení svého pouta k nové vlasti začali používat jména „Maxmiliano“ a „Carlota“

17.04.2016 - Marek Vlha



Vylodění v přístavu Varacruz bylo pro oba dva šokem. Samotné město bylo značně nevábné a špinavé, podnebí úmorně horké a vlhké a oficiální uvítání mizerné. Jak ale postupovali do vnitrozemí, klima se zlepšovalo a přístup obyvatelstva se stával přátelštějším. Po několika týdnech průvod dorazil k Ciduad de México, do něhož Maxmilián slavnostně vstoupil v nádherně zdobeném kočáru, který si přivezl z Vídně. Původní císařský palác byl neobyvatelný, a tak se císařským sídlem stala původně vojenská pevnost a akademie Chapultepec, tyčící se na strmé skále nad městem.

TIP: Vraťte se na samý začátek Maxmiliánova tragického příběhu

Cesta ke katastrofě

Mladý císařský pár se upřímně snažil získat si přízeň obyvatel. Navštěvoval také odlehlé provincie a fascinující památky předkolumbovské Ameriky. Maxmilián se neváhal stravovat a oblékat podle místní módy a zvyků. Protože jej trápila nízká vzdělanost a zaostalost většiny země, založil některé důležité instituce, které v Mexiku existují dodnes, včetně akademie věd a literatury. Oba manželé svým evropským aristokratickým příbuzným posílali dopisy, v nichž nadšeně líčili krásy mexické přírody a památek a dobrotu svých poddaných.

Na rozdíl od svého bratra Františka Josefa I. Maxmilián inklinoval liberálním směrem. A tak se paradoxně dostával do střetů s konzervativci, kteří jej dosadili k moci. Odmítl například navrátit katolické církvi majetek zabavený během éry Juárezových reforem. Nepřimělo jej k tomu dokonce ani osobní přemlouvání papežského nuncia. Svou vládu k rozčarování kruhů, jež jej postavily k moci, vytvořil z umírněných politiků. A tak se Maxmilián konzervativcům vzdaloval, aniž by si tím ovšem naklonil republikány. 

Roku 1865 navíc skončila občanská válka mezi Severem a Jihem. USA si tak uvolnily ruce k nepřímé pomoci republikánům. Zásah Napoleona III. na americkém kontinentě totiž nesly velice nelibě. Následující rok se nesl ve znamení Juárezových úspěchů. Navíc se francouzský císař kvůli neklidné politické situaci v Evropě rozhodl, že své vojáky potřebuje více na půdě Starého světa než v Americe. Na dohodu s Maxmiliánem, která zaručovala přítomnost francouzské armády v Mexiku až do konce roku 1867 Napoleon III. jednoduše nedbal. 

Císařův konec

Tváří v tvář zoufalé situaci si Maxmilián začal pohrávat s myšlenkou na abdikaci a odchod do Evropy. Mohl si ovšem člen habsburského domu dovolit něco podobného? František Josef by Maxmiliána uvrhnul v nemilost a zapověděl by mu vstup do Rakousko-Uherska. A vlastní matka mu myšlenku vymlouvala s tím, že se neslučuje s prestiží rodu.

Nakonec se tedy do Evropy vydala jen samotná Charlotta. Pomoc ovšem nenašla. V únoru 1867 se Maxmilián rozhodl povzbudit své oddíly tím, že se osobně postaví do jejich čela, zradou jednoho z důstojníků byl ale po dvou měsících ve městě Quarétaro zajat. Názor Juáreze a republikánského velení byl jednoznačný: pro Maxmiliána a jeho nejbližší spolupracovníky budou požadovat trest smrti. Sám excísař se k rozsudku postavil klidně a s důstojností. Když viděl, že pro něj samotného neexistuje nejmenší naděje, požádal alespoň o milost pro své spoluodsouzence, generály Miramóna a Mejíu. Neúspěšně. 19. června 1867 byla trojice odsouzených vyvedena na předměstí Quarétara a postavena před popravčí četu.

  • Zdroj textu

    Živá historie 11/2009

  • Zdroj fotografií

    Wikipedie


Další články v sekci