Špilberk jako žalář národů: Drsné místo pro vězně monarchie

Kdysi středověký hrad Přemyslovců a Lucemburků se stal za Habsburků důležitou vojenskou pevností před branami Vídně, která v letech třicetileté války odolala dvojímu švédskému obležení. V prvních letech této války začala pevnost sloužit jako vězení pro prominentní vězně. V širší míře sloužil Špilberk jako vězení od druhé poloviny 17. století. 

Političtí vězni

Zvláštní skupinu delikventů na Špilberku představovali političtí vězňové, tedy „státní arestanti“. Nikdy nebyli tak početní jako kriminálníci a jejich počet se omezoval jen na několik desítek osob. Denní režim politických vězňů a zacházení s nimi nebylo zdaleka tak tvrdé jako u ostatních vězňů. Právě oni se postarali Špilberku o smutnou slávu. Vzpomínky a paměti mnoha z nich patří k literárnímu odkazu, který je v mnoha případech živý dodnes. V 17. a 18. století byli političtí vězňové, nebo ti, za které je můžeme považovat, spíše výjimkou. Bylo to několik úředníků, vojevůdců a dvořanů, kteří za nejrůznějších okolností upadli v nemilost dvora. Tak třeba uherský hrabě Štěpán Sirmay, který se zapletl do stavovského povstání v Uhrách, císařský generál Georg Olivier von Wallis, jenž pykal za svůj vojenský neúspěch ve válce s Turky, a podobně i známý plukovník pandurů baron Trenck.

Pandur Trenck je jednou z nejslavnějších legend Špilberku. Tento neohrožený voják, který pro Marii Terezii naverboval pluk hrdlořezů z Balkánu, násilníků pocházejících od samých tureckých hranic, prokázal císařovně neocenitelné služby v době, kdy byla nejvíce tísněna nepřátelskými vojsky. Divocí a nelítostní panduři dokázali obrátit na útěk i mnohem početnější pruské jednotky, vynikali v přepadech ze zálohy, naháněli Prušákům strach a hrůzu a nikoho nešetřili. Jediný, kdo je dokázal zkrotit, byl jejich velitel Trenck. Vzdělaný a bohatý, avšak nezkrotný a násilnický muž proti sobě ve Vídni popudil řadu rivalů a závistivců. Pak stačil jeden neúspěch v bitvě, kdy se jeho panduři místo na nepřítele vrhli na kořist. Trenck upadl v nemilost a nakonec se dostal před vojenský soud. Z rozhodnutí panovnice byl uvězněn na Špilberku, kde také po krátkém vězení zemřel.

Revolucionáři a spiklenci

Jako státní vězni se na Špilberku neocitli jen vojáci a političtí desperáti. Brzy k nim přibyli také členové tehdy rozšířených tajných společností, rosenkruciánů a bratří hvězdového kříže, které Marie Terezie postavila mimo zákon. 

Silný příliv politických vězňů zaznamenala citadela v éře, kterou zahájila francouzská revoluce. V prvních letech, která spadají ještě do dob revoluce, šlo o francouzské komisaře revolučního Konventu, kteří padli do rakouského zajetí. Asi nejznámějším z nich byl jistý Jean Baptiste Drouet, mladý poštmistr, který v revolučním roce 1791 nedaleko německých hranic poznal a zadržel francouzskou královskou rodinu, která se pokusila o útěk do zahraničí. Otevřel si tím cestu k politické kariéře, ale nemilosrdný osud dopustil, že o několik let později padl do rukou Rakušanů a skončil na Špilberku. 

Pevnost i vězení

V širší míře sloužil Špilberk jako vězení od druhé poloviny 17. století. V roce 1673 zde seděli odhalení protestanti z řad poddaných a téhož roku určil dekret císaře Leopolda I. Špilberk za vězení pro tuláky, uprchlé dlužníky, zloděje a lupiče, pokud nebyli odsouzeni k smrti. K nim později přibyli buřičtí poddaní, roku 1714 úplatní a nepoctiví úředníci, v roce 1724 to byli opět jinověrci, označovaní jako kacíři, a po roce 1730 pašeráci soli a tabáku. 

TIP: Smrt na Špilberku: Neslavný konec slavného barona Trenka

Teprve po revoluci 1848 věznice pomalu dosloužila. Poslední političtí delikventi, účastníci poražené revoluce, dlouhou etapu státního vězení uzavřeli. Ještě v roce 1854 bylo na Špilberku 428 trestanců: 358 mužů a 70 žen. V letech 1855–1858 existence věznice skončila a Špilberk byl přeměněn v kasárna.