Když se perou biskupové: Olomoucké biskupství vs. Praha
Kdo by si myslel, že mezi muži církve nemůže panovat řevnivost, nechť se podívá na příběh pražského biskupa Jaromíra, který se nehodlal smířit se vznikem konkurenčního olomouckého biskupství
Jaromír byl bratrem vládnoucího českého knížete Vratislava II. a za povznesení na biskupský stolec vděčil svému původu. Když zemřel pražský biskup Šebíř, Vratislav nehodlal jmenovat svého nepoddajného bratra jeho nástupcem. Za Jaromíra se ovšem postavili zbylí sourozenci Konrád a Ota, stejně jako čeští předáci. Ti zarytě odmítli Vratislavova saského kandidáta a roku 1068 nakonec do biskupského úřadu domácího Přemyslovce prosadili.
Spor o nové biskupství
Přes jistou původní nechuť k dráze kněze se pustil do úkolů svěřeného úřadu s vervou. Jeho ctižádost mu však nedovolila přenést přes srdce skutečnost, že Vratislav II. v nedávné době, konkrétně roku 1063, obnovil po mnohaleté pauze olomoucké biskupství. Jaromír se ovšem nehodlal o své pravomoci s nikým dělit. Vyvinul na svého knížecího bratra urputný nátlak, aby nové biskupství zase zrušil. Když Vratislav nereagoval, rozhodl se Jaromír vzít věci do vlastních rukou. Roku 1072 se rozhodl vydat se na Moravu osobně, aby si s tamním biskupským kolegou „pohovořil“ a dal mu dostatečně najevo, kdo je tu pánem. Olomouckým biskupem Vratislav jmenoval stařičkého Jana, jenž byl původně benediktinským mnichem břevnovského kláštera.
Olomoucký incident
Abychom se podrobněji dozvěděli, k čemu v Olomouci po Jaromírově příchodu došlo, dejme slovo kronikáři Kosmovi, který situaci vykreslil více než barvitě: „[Jan] ho přijal jako přívětivý hostitel a omlouval se: ,Kdybych byl věděl, že přijdeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku.‘ Ale on [Jaromír]jako lvice hladem podrážděná, jiskře na něho již dlouhou chvíli divokýma očima, odpověděl: ,Jindy bude čas na jídlo, nyní se má jednat o jiné věci. Avšak pojďme,‘ pravil, ,je třeba zajít do soukromí k rozmluvě.‘ Tu biskup nevěda, co se bude dít, zavedl ho do své ložnice; vypadalo to, jako by tichý beránek vedl dravého vlka do chléva, obětuje se mu sám dobrovolně k zabití. Když tam Jaromír viděl u postele sýr napolo snědený, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, co právě zbylo biskupovi od včerejší snídaně, jako by byl nalezl nějakou hroznou a trestuhodnou věc, velmi se rozzlobil: ,Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? Na mou věru, nesluší biskupu lakomě žít.‘ Co potom? Zapomenuv na svaté svěcení, zapomenuv na bratrství, nedbaje lidskosti, vyzdvihl ten zuřivý host, tak jako levhart popadne zajíčka nebo lev beránka, oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu.“
Ani to však Jaromírovi nestačilo. K zúčtování s nebohým prelátem si přizval navíc komplice, kteří jeho pomstu dokonali. „A najednou z těch, kteří byli tomuto zločinu pohotově, jeden mu sedl na šíji, druhý na nohy a třetí, bičuje biskupa, s posměchem říká: ,Uč se trpět, dítě stoleté, uchvatiteli cizích oveček!‘ Zatímco ho bili, pokorný mnich zpíval, jak byl zvyklý z kláštera, latinsky: ,Smiluj se nade mnou, Bože.‘“ Kromě stařičkého biskupa si Jaromírovi kumpáni vzali do parády také jeho služebníky.
